Feeding my family and your mind

Chci být (ne)dokonalá máma

Chci být (ne)dokonalá máma

Každý den, přemýšlím nad chybami, které dělám při výchově svých synů. Každý den přemýšlím, jak to sakra udělat, aby moje děti dostali do života jen ty nejlepší předpoklady, tedy dokonalou mámu, která nedělá chyby, která nekřičí, vždy ví, jak zareagovat v jakékoli situaci. Zkrátka je milá, krásná, upravená a intelektuální. Nedaří se mi to.

Ba co víc, když ráno vstanu, nekontrolovatelně se mi rozeběhnou po pokoji a chvíli mi trvá, než je donutím se začít převlékat. Když je řada na mě, v koupelně si všimnu že i váha, na které stojím tak trochu přesahuje přes limit dokonalosti.

U snídaně si každý začne prosazovat své a já si zase nestíhám uvařit tu ultra zdravou ovesnou kaši, co by té váze dala na prak. Spěcháme do školky, teda jen jeden, druhý je zase nemocný. Můj výběr vitaminových doplňků zase zklamal. Od včera s námi zase bydlí angína. Předávám ve školce nejmenší dítko a pádím domů naplnit myčku, pračku.

Sednout si k práci na počítači a zjistím, že marod už se strašně nudí. Vytrvale z polic podávám knížky, které jsou samozřejmě odmítány jedna za druhou. Napadne mne puzzle, ale po 5 minutách slyším z pokoje „mamííí…“ K čemu to spěje samozřejmě vím a po všech možných zdůvodněních a smutných pohledech povoluju tablet se zdviženým prstem „na chvilku“. Mezi námi, za chvilku práci, u které mi hoří termíny nemám šanci stihnout. Jsem to ale rodič.

Je skoro oběd, ještě že jsou v lednici zbytky od večeře. Po obědě ještě trochu práce a zpátky do školky. Nevím, jak to máte s maličkými vy ale v šatně si nejmladší vždy stojí za svým. Oblékat – nechci. Trochu si spolu oba vytrpíme a zpátky domů. Když je vidím, jak se s radostí vítají, je mi do breku.

Samozřejmě o pár minut později je nepřistihnu, ale přímo se ocitnu uprostřed sporu o jedno ze dvou autíček, které jsou si na chlup podobné. Nutím je k večeři. Ano čtete správně, nutím. Kdo to kdy slyšel, že děti rádi jí. Jednou bych chtěla zažít klidnou rodinnou večeři, bez domlouvání, křiku, brambor na zemi a šesti odchodů na toaletu.

Zbývá hodina a půl do večerky, vytrvale házím vlaštovkami v chodbě a jakože neslyším vzlyky a nářek dětí, které si jeden po druhém vy dobíjejí prvenství v chytání. Pokud přestanu, budeme muset vymyslet novou aktivitu a na to já už dnes nemám sílu. Ještě pár rozházených kostek, rozsypaných a rozšlapaných kukuřičných křupek, radostných a hašteřivých brekotů, pár výlevů dětské únavy a už je vedu do postýlek. Nekrásnější část dne, ne kvůli tomu, že ulehnou a já budu mít čas na sebe, ale kvůli tomu, že kdyby nic jiného, oni jsou prostě tak roztomilí, když uléhají. Dobrou noc maminko, to tak zahřeje. O pět minut později slyším dupot v podkroví, party se začala….

Dokonalá máma tedy nejsem, a po letech zkoušení jí asi nikdy nebudu. I když si to každý den znovu a znovu slibuju. Děti jsou nevyzpytatelné, někdy neovladatelné, ale jsou naše a my je bezmezně milujeme. Možná to nakonec stačí, je milovat a užívat si s nimi život, jak nejlépe můžeme…



Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *